Píp a Pipíp: Pravidla rozhovoru

Pipíp: Všechno, co udělám, následně prochází analýzou a většinou dojdu k závěru, že to celý bylo špatně a měl jsem to udělat jinak.

Píp: Jo? Co třeba?

Pipíp: Cokoliv, rozhovory, setkání... všechno.

Píp: Takže všechno uděláš vždycky špatně.

Pipíp: No, víceméně. Něco je blbě jen částečně, něco celý. Většinou mám z toho špatnej pocit.

Píp: Chceš říct, že máš špatnej pocit ze všeho, co děláš?

Pipíp: No, většinou mám zpětně pocit, že to šlo udělat jinak, líp.

Píp: Není to frustrující?

Pipíp: Jo, je.

Píp: Tak proč to děláš?

Pipíp: Jako co?

Píp: Tu analýzu.

Pipíp: No abych se poučil, zmapoval chyby a příště se jich vyvaroval.

Píp: A funguje to?

Pipíp: Evidentně ne.

Píp: Tak to nedělej.

Pipíp: Tu analýzu?

Píp: Jo, tu debilní analýzu. Když už jednou něco řekneš, nemá smysl nad tím zpětně dumat a hledat mouchy. Beztak pocit vítězí nad obsahem, člověk z rozhovoru odchází s pocitem, ne se seznamem použitých slov a frází.

Pipíp: Stejně mám pocit, že to co říkám bych měl pro příště nahradit něčím lepším, ale příště to zas zapomenu a řeknu, co mě první napadne. Mám dojem, že v jednoduchých situacích používám jiný odpovědi, než ten druhej očekává a pak je zklamanej.

Například, na větu "Miluju tě" se má odpovědět "Já tebe taky" a ne třeba "Děkuju". Nebo když ti někdo přeje "Měj hezký víkend", má se říct "Děkuju, ty taky" a ne jenom "Děkuju".

Píp: Tak uznávám, že na tom něco je. Možná, že když řekneš jenom "Děkuju" a ne "Děkuju, ty taky", znamená to, že jsi v jádru sobec a je ti úplně ukradený, jakej ta druhá osoba bude mít víkend.

Pipíp: A tobě to není ukradený?

Píp: Ne, mě v hloubi duše záleží na tom, aby se mí kamarádi měli dobře.

Pipíp: To mě přece taky!

Píp: Teď to spíš vypadalo, jako že je ti to ukradený.

Pipíp: Asi záleží na tom, o kterým kamarádovi se bavíme. Jenže tyhle věci se maj říkat i lidem, kteří ti ukradený jsou. Ze slušnosti. Říká se tomu slušný vychování.

Píp: Možná, že je to spíš o upřímnosti. Nepoužíváš univerzální fráze pro všechny, ale měníš to podle skutečný situace. Jsi autentickej! To je lepší, než naondulovanej úsměv a cukrový přání pro všecky bez rozdílu a pak nikdo neví, jestli to myslíš doopravdy.

Pipíp: To sice neví, ale aspoň nemá pokaženou náladu.

Píp: Co je ti do nálady cizích lidí? Krom toho půlka z nich jsou ignoranti a neposlouchaj pořádně co říkáš.

Pipíp: Jenže, mě se to stává i u těch, na kterých mi záleží. Že jim zapomenu popřát hezkej víkend a jenom poděkuju. Ale přeju jim ho!

Píp: No a? Ty tě přece znaj a pořád s tebou kamaráděj. I když vědi, že se nesoustředíš, žvaníš kraviny a jsi sobec.

Pipíp: Děkuju. Tobě taky hezkej víkend.