Černá Kristýna

výtvarnice



Jdu křivolakou cestou. Často si z nějakýho záhadnýho důvodu vybírám tu složitější. Myslela jsem si, že život je docela těžkej, musím se pořád hrozně snažit, přemáhat a prát. A pak jsem zjistila, že to tak má spousta lidí. "It's a life," řekla mi moje učitelka angličtiny. To je normální, takhle to prostě chodí. Může být těžké rozluštit sám sebe, poznat co máš rád a kam chceš směřovat. A překonávat každý den překážky, který ti okolí staví do cesty. A pak hlavně ty, které si do cesty stavíme sami.

A tak jsem, přestože neustále kreslící, se ve zlomovém okamžiku života rozhodla seknout s kreslením a jít na Střední zemědělskou školu. Spíš ze vzdoru, než pro co jiného. A pak tradá do práce, protože už mě otravovalo jen drtit teorii a neověřovat ji praxí. A tak jsem si tu praxi užila vrchovatě jako prodavačka všeho možného, ošetřovatelka zvířat v ZOO, v útulku pro zatoulané kočky, jako obsluha videopůjčovny, jako geodetka, archivářka, pošťačka, v kanceláři....  Během těch prací už začlo znovu neodbytně prosakovat kreslení a různá tvorba a zabírat část mé pracovní doby. V krámě, když nechodili lidi. V útulku při noční směně. Samozřejmě tajně... A pak mi konečně došlo, teda díky tý učitelce angličtiny, že jdu asi nějakou oklikou, že jsem už strašně dlouho na odbočce a je nejvyšší čas přelézt zase na jinou stezku. Na tu mojí. Výtvarnickou. No a tak po ní teďka jdu. Trochu tápu, ale jdu. Připustila jsem si, že to je součást mýho života ať  už se tím živím, nebo ne (zatím ne). Protože život je příliš vzácnej, než abysme ho promarnili a zřekli se toho nejdůležitějšího. Zřekli se sebe.