Chci, aby to tady bylo taky trochu užitečný. Aby se dala načerpat inspirace, aby se dala nalézt útěcha a povzbuzení, když člověk jaksi vlaje a neví. Někdy pomůže i jen vědomí, že někdo řeší něco podobnýho. Asi je to tím, že jsme přece jen společenský tvorové, i když je někdo samotář, a potřebujem vědět, že v tom nejsme sami. Když hledám na netu odpovědi na otázky života, smrti, vesmíru a vůbec , často nenajdu přesně to co chci. A když to pak zjistím, tak to sem napíšu a třeba se to někomu hodí. Anebo se četbou dá taky zabít čas například na záchodě.

Objevila jsem něco, co mě nadchlo. Techniku kresby. Stává se mi často, že se nachám nadchnout. Vlastně každou chvíli. Vždycky něco objevím, zkusím to, když mě to baví a trochu mi to jde, jsem pohlcená, ale během dvou tří obrazů nadšení vyprchává. Začnu se nudit, techniku opouštím a hledám jinde. Nikdy mi to až tak nevadilo, až na to,...

Ten den jsme jeli zase do Tuchlovic, podívat se na lákavě vypadající dům. Náš kamarád byl zase s námi a jakmile jsme vykročili od auta, prohlásil "Aha...tak to asi nechcete." Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila.

Dům v Libušíně stál podezřele málo. Byl to prvorepublikový dvojdům, zahrada 2000 metrů, stromy, krása. Na fotkách vypadal úžasně a když jsme tam přijeli, mé nadšení bylo veliké. Když jsme tam přijížděli, přemohla mě atmosféra místa. "Tak sem chci jezdit domů!" napadlo mě. V mých vzpomínkách svítí slunce (což nejspíš nesvítilo, ale nevadí...nenechte...

Rozhodla jsem se napsat o tom, jak jsme si kupovali starej dům. Když to všechno začalo, pročesávala jsem internet a nenašla jsem to, co jsem hledala, totiž jak přesně koupě domu probíhá a co to obnáší, za co všechno se platí a kdy a kde se co vyřizuje. Třeba taky hledáte informace a možná se Vám budou moje postřehy hodit....

Znáte to, máte něco udělat a najdete rozpor mezi tím, co by jste udělat měli a co udělat chcete. Například vidíte, že Vám ujíždí autobus a víte, že na jehlách, na kterých se zrovna vznášejí Vaše chodidla skutečně nemá smysl se rozbíhat, navíc by se Vám rozcuchal účes. Ale na pikosekundu Vás popadne chuť boty jednoduše odhodit pod kola...

Moje Město

30.08.2017

Zase jedna hodina v noci. Chjo. A to jsem si říkala, zapřísahala jsem se, že tentokrát půjdu spát maximálně v jedenáct, protože zítra nechci usnout s Pidižvíkem po obědě, jako dneska. A včera.

Před časem jsem se rozhodla nakreslit 300 slepic a napsat o tom. Tak tedy, tady máme druhý díl. Jak slepičí projekt pokračuje?

Bylo kolem poledního, když Viktor přinesl vodovky, jako že se jde malovat. Vyšvihnul modrý obrázek za pět vteřin a zůstal sedět s mokrým štětcem v ruce. Ve vzduchu visela otázka "Co teď?" Zatímco se realizoval na desce stolu, moje oči bloudily kolem a přišlo náhlé vnuknutí. V tom chlívku, co se na stole nachází můj pohled upoutala fixa. Tak...