Úvaha o tvorbě

Všechno má svá pravidla zdá se, a bez vzdělání neuděláš krok.

Vždycky se najde někdo, kdo ta pravidla zná a zakřičí, připomene ti, žes je nedodržel. Proč jsi je nedodržel? Protože je nejspíš neznáš. Nemáš tušení, jak to chodí. Jsi amatér. Hraješ si jenom, nejsi skutečný umělec, skutečný spisovatel, skutečný…

A proto můžeš pracovat v podřadných profesích. Na seriózní studium už nemáš čas. Ani elán. Výdrž. Odolnost mládí. Ničím z toho už nedisponuješ. Představa návratu do školy tě děsí a navíc, složenky za tebe nikdo nezaplatí samozřejmě.

Vždycky, když ti někdo připomene, jak zoufalej jsi amatér, zraní tě to a máš chuť přestat. Se vším. A schovat se, aby ses uchránila před dalším zraněním. Jenže nakonec stejně nepřestaneš, že ne?

Místo těch esenciálních věcí děláš povrchní pitominky. Čím banálnější tvorba, tím menší hrozba zranění kritikou. Vlastně to takhle bylo vždycky. Jako by ses proto, abys mohla začít dělat věci pořádně, do hloubky, musela propracovat nánosy banalit, stovkami bezcenných variant a až pak se dostala k hluboko uloženýmu jádru vlastní tvorby. Už je to léta probírání se těmito vrstvami a stejně v hloubce nejsi, bloudíš po povrchu a procházíš pečlivě celý ten horní labyrint. Zkoumáš to, co tě nemusí zajímat, zatímco to, co tě skutečně zajímá je o pár pater níž. Jenže tobě se nechce po schodech dolů. Je tam tma. Možná. A možná taky ne. Nevíš, co tam je. A bojíš se. Chce to čas na průzkum, chce to odvahu. Chce to samotu a duševní prostor. Je snadný se vymlouvat na to, že ho nemáš. Takže brouzdáš po povrchu a přesvědčuješ sama sebe, že ti to stačí. Zároveň se trochu stydíš. Stydíš se, když říkáš, "jsem výtvarnice" Samozvaná, dodáváš, aby si někdo nemyslel, že takhle chabý kousky z tebe lezou navzdory vzdělání. Aby se tě náhodou někdo nezeptal na otázku, na kterou přirozeně nebudeš znát odpověď. Protože to se učí v nějaký oficiální škole.

Je jich tisíce, podobných tvůrců, kteří se prostě nuděj u televize, tak začnou háčkovat, navlíkat korálky, modelovat fimo, nebo cokoliv a pak se to snaží hned prodávat, dřív, než by to pořádně uměli. Pod heslem Tvař se, jakože už se to děje a ono se to stane. Naučíš se to tím, že to budeš dělat. A rovnou s tím vylezeš. Protože, čekat na to, až to budeš dostatečně umět, to bys taky mohla čekat do smrti, žejo.

Moon nomáda, netuším, jaký vzdělání má. Myslím, že to asi nikoho ani nezajímá. Je designérka šperků a prostě je dělá. A co se děje v jejím nitru ví jen ona sama. To samý Mathea. Možná ji už brzo poznám. Dělá šperky. 6 let. A živí ji to. A nejsou to konvenční šperky, nezdá se, že by jela něco prostě aby se to dobře prodávalo. Mám z toho pocit esenciální tvorby.

Máš někde nějaký portfolio?

No víš, já ty sítě…

Já ten web…

Nemám na to čas. 

Nemám na to buňky.

Jsem na to hrozná.

Chci tvořit, prodávání mě nebaví. A neumím to.

No tak jak chceš, aby tě lidi našli?

Máš potřebu se nějak identifikovat, jako by to Co děláš rovnalo se Kdo jsi.

Tak kdo teda jsi? Už nejsi produkční. Už nejsi archivář.

Jsi výtvarnice. A co vytváříš?

Všechno možný, skládačky, zápisníky, šperky… mám stánek a vyrábím do něj věci na prodej.

Jsem ta, co má stánek a vyrábí do něj věci na prodej.

Ale zas tak moc nejezdím. A věci se neprodávají moc dobře, lidi jsou přehlcení věcmi. Nic nepotřebují. Občas něco chtějí, líbí se jim to, ale často taky odolají, protože mají věcí už dost.

Dnešní svět chrlí hromady věcí každou vteřinu. Lidi si je kupují a hromadí je doma. Většinu z nich nepotřebují. Je to celé nesmysl. Proč tedy vyrábět další věci?

Chci dát možnost těm, kteří nechtějí ty věci, co mají všichni. Těm, kteří ocení ruční práci a originalitu a hlavně energii autora, která v ručně vyráběných věcech je.

Málokdo to ocení. Lidi jsou čím dál míň vnímaví k jemným energiím. Běží světový závod ke smrti a nemají čas všímat si maličkostí. Nemají čas zastavit a vnímat. Jako já nemám čas zastavit se a sejít dolů.

Taky maluju obrazy!

Jo? Ukaž! Hezký… Tenhle je dobrej! Kolik za něj chceš?

15 000.

Aha. Hmmm… to je dobrá cena. Ale mě se nikam nehodí.

No nic, tak zpátky do práce. Dělám teď v Kauflandu. Myslela jsem si, že to bude noční můra ale… totiž…

Nemám teďka čas ani sílu kreslit, ani se v tom nějak zásadně zlepšovat, ani si k tomu prostě sednout. Dělám dvanáctky, jsem pak unavená. Pohled na pracovní stůl v mým atelieru mě akorát frustruje, tolik nedodělaných starých věcí… tak starých, že už mě přestaly zajímat, nevidím už smysl v jejich dokončení. Tahle skládačka třeba... Tak co s nima? Vyhodit… jen chvíli budu pracovat tady, našetřím si a pak si dám roční pauzu a budu zkoumat svou tvorbu. Konečně budu mít čas. Jo, to udělám. Jen vydržet ještě pár let tady a pak…

Poznámka: Nebojte, nepracuju v Kauflandu. Ani se na to zatím nechystám. Momentálně sem v té roční fázi zkoumání. Pročež e máte i Vy na co těšit ;).