Výtvarník, ten tvrdej chleba má...

Jsem výtvarnice. Věnuji se ilustraci, malbě, intuitivní tvorbě a výrobě všeličeho. Kreslím. Čmárám. Když nemůžu kreslit a čmárat, alespoň o tom přemýšlím.  Kdysi ve škole. Mé sešity, ušebnice i lavici tehdy zdobilo bezpočet malůvek, v jednom období dokonce básní!). Při sledování televize. Ve vaně. V koloně. U čtení knihy. Pořád. Vyrábím šperky, zápisníky, hračky pro  děti, doplňky a dekorace do interiéru, přetvářím starý nábytek. Dělám to, protože musím. Není to relax, není to odpočinek. Je to obsese. Pevná součást mé osobnosti, jakkoli mi to jde kolikrát na nervy. Když mi to nejde, vzteknu se. A zkouším to dál. Někdy uvažuji, jak by se mi ulevilo, kdybych toho nechala a nemusela být tak ve stresu, že nestíhám. Že mám rozdělanejch třicet věcí a nic hotovýho. Věnovala se, tak jako některé jiné ženy domácnosti a dětem, cvičila a pečovala o své zdraví, krásu, vylepšila kondici... Měla uklizíno, uvaříno, vlasy od kadeřníka a nehty od manikérky. Rovná záda, ploché bříško. Úplně cítím tu úlevu. Na pár vteřin. A záhy se mi do hlavy vkrade myšlenka...tak všeho nechám a budu dělat jen zápisníky...a něco k sobě domů, občas nějaký obraz a Ukulelefestival (prodávám tam svoje věci ve stánku) a občas nějakou hračku pro Vikouše (můj syn)...sem tam dárek k narozeninám. A kreslení. A blog. A dodělat tu knížku, co mám rozdělanou. A když přijde zakázka, to se neodmítá... A jsme tam, kde jsme byli, že. Takže neuvaříno, polní manikůra, závěje prádla, hrbatící se hřbet a šedivějící vrabčí hnízdo na hlavě. A ona si jde prosím kreslit. Už na základce jsi byla divná, říkali mi...