Být obětí

Cítili jste se už někdy jako oběť? Oběť osudu. Oběť smůly. Oběť genů. Oběť ostatních. Oběť systému. Oběť nějakýho debila. Oběť svojí vlastní slabosti. Oběť svý chuti. Oběť nemoci. Oběť příbuzných. Oběť zvyků. Oběť týhle divný doby.

Navštívila jsem památník obětí druhé světové války v Lidicích.

Zaparkovala jsem u hřbitova a když jsem vystoupila z auta, rozprostírala se přede mnou rozsáhlá travnatá pláň. Vzduch voněl a bylo krásně a já si říkala jéééé... tady je příjemně. Sem budu asi jezdit častějc. V tý chvíli jsem netušila, že za asi hodinu a půl odsud uteču s žaludeční nevolností, točením hlavy a pocitem, že na mě něco leze. Energie toho místa je strašlivá, přimáčkla mě k zemi jako brouka.


Můžete si prohlídnout dva výstavní sály, muzeum, projít se mezi sochami a pozůstatky původních budov a postát před legendární sochou lidických dětí. Mě nálada přešla už u prvních soch, druhou výstavní síň jsem nedoprohlídla, protože se mi udělalo špatně (ale já jsem hrozně vnímavá), muzeum jsem prozatím vynechala a zamířila jsem k sousoší dětí. Chtěla jsem ho vyfotit, ale zapomněla pod tíhou okamžiku na to. Vzpomněla jsem si na to až v půlce louky cestou zpátky k autu, ale už jsem neměla sílu se vrátit. V mojí hlavě řvaly a žhnuly obrazy, nedaly se umlčet.  



9. 6. 1942, Lidice. 

Byli někým cizím, zcela bez zjevného důvodu, vprostřed činnosti, kterou zrovna dělali, vyvlečeni ze svých domů. Rodiny byly rozděleny. Muže vedou někam a ženy s dětmi jinam. Co se děje? Co je?! Co děláte? A proč? Nerozloučili jsme se. Nestihli jsme si nic říct. 

Co bude teď? Nikdo nic neví. Nikdo nic jasného neříká. Jen křik a zmatek. Někam vás odvedou. Někam vás zavřou. Nedostanete se ven. Jen víte, že to asi bude blbý. Na jak dlouho? A pak odtržení dětí od mám. Vyrvou vám z náručí vše drahocenné dítě, odvlečou ho. Jako by vám v té chvíli vyrvali vnitřnosti z těla. Jak je asi jemu? Dítěti? Už ho neuvidíte. Nevíte, co s ním bude. Ale tušíte strašlivou jistotu, že jste překročili práh pekla. Je možné nezešílet? Ten obraz, ten křik už nikdy z mozku nevymažete. Jakým právem se tohle děje? jak může někdo tohle dělat? Není koho se ptát, snad vojáka se samopalem namířeným na vaši hlavu.

Odvezou vás na místo, které není k žití. Do koncetráku. Tam jste. Proč? Jak dlouho? Kdo dal komu právo zacházet takhle s něčím životem?

Vidíte mrtvé. Sami jste na pokraji smrti. Máte to "štěstí", že přežijete. Silná životaschopnost vám velí žít a přežít. Ale vzpomínky vám nikdo nevezme. Kdykoli zavřete oči. Budou ve vaší hlavě navždy, i se všemi ztrátami, křivdou, nespravedlností a trýznivostí. Společně s nikdy nezodpovězenou otázkou PROČ?

Tohle jsou oběti.

Můj pohled na život se změnil. Mám nekonečnou svobodu volby. Můžu jíst kdykoli, cokoli na co mám chuť. Můžu se kdykoli sebrat a jet někam na výlet. Můžu jet do jiný země. Můžu si najít práci, která se mi bude líbit a kdykoli ji změnit. Můžu bydlet ve svém domě, nebo se přestěhovat. Můžu se dívat na oblohu. Před ošklivými věcmi můžu zavřít oči, kdykoli si nechci kazit si den a nikdo mi je nestrká do snů. Můžu si pořídit štěně. Můžu navštívit své blízké. Můžu bejt se svou rodinou a všechno jim říct. Můžu číst noviny a koukat na internet. Můžu se učit nové věci, objevovat. Můžu...cokoliv. Mám obrovskou kliku, že žiju v zemi, kde momentálně není válka. Doufám, že to tak zůstane. Jsem nejšťastnější člověk na světě.