Moje Město

Zase jedna hodina v noci. Chjo. A to jsem si říkala, zapřísahala jsem se, že tentokrát půjdu spát maximálně v jedenáct, protože zítra nechci usnout s Pidižvíkem po obědě, jako dneska. A včera.

Jenže potřeba konečně vyplivnout na papír obrázek města byla silnější. Moje Město. Mám ho v hlavě už hrozně dlouho. Vlastně odjakživa. Poslední dobou tam hledám odpovědi. Moje město se objevilo  v mé hlavě v oddělení Mé bezpečné místo. Takové to když Vás někdo poprvé provází imaginací a máte si představit vaše místo, tak já si představila to svoje a po letech imaginování jsem se odvážila z něj popojít a objevila tohle Město. Od té doby, když potřebuju odpovědi, hledám je v jeho ulicích. Psala jsem o něm, když jsem hledala název pro svou knížku a našla ho v knihkupectví. Procházím mezi domy, objevuji nová zákoutí, průjezdy, sklepy a byty a nacházím v nich nečekané lidi. Vždycky najdu toho, kdo dokáže odpovědět na mou otázku a vždycky je to překvapení. Ale ve svém Městě nebydlím. Je příliš strašidelné, příliš industriální a nebezpečné na můj vkus. A je tam málo přírody. Nemůže se mi tam nic stát, vždyť je moje. Ale stejně. Když tam jdu, jen těžko věřím, že mám v hlavě něco takového. A teď nastává doba, kdy ho začínám malovat. Moje nadšení nezná mezí. Mám první kousek koukněte!