Seriál: Jak jsme kupovali starý dům III

Díl 3.

Tohle je ono! Nebo ne?

Dům v Libušíně stál podezřele málo. Byl to prvorepublikový dvojdům, zahrada 2000 metrů, stromy, krása. Na fotkách vypadal úžasně a když jsme tam přijeli, mé nadšení bylo veliké. Když jsme tam přijížděli, přemohla mě atmosféra místa. "Tak sem chci jezdit domů!" napadlo mě. V mých vzpomínkách svítí slunce (což nejspíš nesvítilo, ale nevadí...nenechte se zmást fotkama, pro ty jsem jela až minulej tejden) a všechno se zelená. Dům žlutě září. Bylo to až neuvěřitelný, prostě něco, čeho si hned všimnete. Takovej zvláštní příjemnej pocit. 

Bylo to v odlehlé ulici, z jedné strany zeď nějaké staré fabriky, industriál jak blázen, což miluju a na druhý straně zahrady branka přímo do lesíka což miluju ještě víc. Moje rozpolcenost by tady byla naprosto ve svým! Tím lesíkem stačí proběhnout a jste dole v Libušíně. Stranou, ale za pět minut v "centru". Ulice Důl Max. Po zahradě byly rozmístěné staré důlní vozíky jako rezervoáry na vodu, garáž a ovocné stromy, skleníky a sklípky, políčka na zeleninu a velmi masivní plot, který mě zaujal. "To je tady potřeba" nechala se slyšet majitelka a já jen kejvala na souhlas, jasně, tady u lesíka, samozřejmě... asi... se bojí zvěře... nebo něco... moc jsem to neřešila. Dům se mi líbil i uvnitř, topení sice elektrické (což se nedoplatíte) nebo na TP (tuhá paliva) ale budiž. Vysoké stropy (což není moc výhodný, protože se prostor špatně vytápí, ale mě se to hrozně líbí) obrovská předsíň, a takové ty prvorepublikové prvky, staré dveře s okýnky, nádherné schodiště, pokojík nahoře s kouzelným výhledem a děsně milá stará paní. A taky příjezd lesem, zapomenutá zastávka autobusu u vjezdu do opuštěného areálu fabriky, cesta domů od busu kolem několika polorozbořených domků se zatlučenými okny. Začátek ulice byl poněkud zpustlý. Vlastně jsem si toho zas tak moc nevšimla. Lukáš jo. 

Byla to slepá ulice, jeli jsme na konec a tam stojí dvě budovy bývalého učiliště. Dneska se to jmenuje Resort Max. První co mě zaujalo, byly přeplněné kontejnery před bránou a hejno koček, které z nich vyskákalo, když jsme se otáčeli.

Resort Max. Snažila jsem se najít na internetu co to je, ale bezúspěšně. Ubytovna? Hostel?

Nakonec jsme na radu známého navštívili nejbližší policejní stanici. Vysvětlila jsem přítomným uniformovaným pánům situaci. Reakce byla jasná a zřetelná. "Důl Max? No tak tam bych se teda rozhodně nestěhoval! Už vůbec ne s malým děckem. Ty dva baráky na konci ulice, to je dvakrát šest pater "nepřizpůsobivejch". Koukala jsem asi nechápavě, kdo to jsou nepřizpůsobiví, tak to upřesnil. Propuštění trestanci, chroničtí neplatiči nájmů a všelijací jiní, kteří nejsou schopni bydlet normálně. A který za sousedy tedy rozhodně nechcete. Teď v zimě nejsou vidět, ale jak se oteplí, jsou tam všude. Ta ulice je jich úplně plná. Je to sociální bydlení, na které majitel dostává dotace, tudíž se snaží nacpat jich do ubytovny co nejvíc a sváží je z celé České republiky. Navíc se osazenstvo v ubytovně neustále mění, takže nikdy nevíte, kdo tam zrovna je." Můj nápad skamarádit se s obyvateli domů na konci ulice a zajistit si tak bezpečí, bral za své. Přesto mě ještě nepřesvědčil. Ptám se teda: "Jezdíte tam nějak častějc, než jinam?" Nechci se vzdát svý touhy po tom domě tak snadno. Policista na mě koukal, jako bych spadla z višně. Nestačilo, co mi teď řekl? "Popravdě řečeno, ani ne. Ale ty domy tam jsou prakticky neprodejné. Lidi se jich snaží zbavit, protože vědí, že se situace bude zhoršovat. Proto je cena toho domu tak nízká."

Ach jo. Sdělení policistů bylo jednoznačné a já nad ním nedokázala mávnout rukou. Najednou bylo jasný jako den, že to nepůjde. Ani mě to najednou zas tak nemrzelo. Představa, že každý den chodím od té zdivočelé autobusové zastávky po setmění se strachem koho potkám mě ujistila v tom, že takhle bezpečné místo k bydlení nevypadá. Poznámka majitelky, že plot o velikosti menších hradeb je potřeba, najednou začala dávat smysl. Sice povídala, že zatím se tam nikomu nic nestalo, ale my už věděli, že tohle není místo pro nás.