Seriál: Jak jsme kupovali starý dům IV

01.03.2018

Díl 4.

Konečně ten správný pocit


Ten den jsme jeli zase do Tuchlovic, podívat se na lákavě vypadající dům. Náš kamarád byl zase s námi a jakmile jsme vykročili od auta, prohlásil "Aha...tak to asi nechcete." Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila.

Pár metrů od vstupních dveří domu byla nízká zídka, asi třiceticentimetrová a těsně za ní lavička. Ta lavička byla už na sousedovic zahradě, ale absence plotu byla krapet matoucí. Navíc na lavičce seděl děda s babičkou a koukali na domovní vchod, ve kterém zrovna mizela makléřka s jinými zájemci. Když jsme se přiblížili k brance, starý pán vstal, překročil zídku a šel nám otevřít. "Dobrý den," řekl. "Jdete se podívat na dům? Chcete provést, nebo počkáte na paní makléřku?" Rozhodli jsme se počkat. "Vy jste majitel?" ptám se já. "Ne, já jsem soused." S těmito slovy se pán vrátil na lavičku k babičce a pokračovali v pozorování dveří. 

Váhali jsme, protože dům byl dispozičně perfektní. Nicméně nakonec jsme se rozhodli ho nevzít. Kamarádi kroutili hlavama. Co byste ještě chtěli? Pinknete tam zeď a je to... Bylo by možné postavit před lavičkou sousedů zeď a pak se pokoušet budovat dobré sousedství? Asi moc ne. Chtěli bychom ponechat věci tak jak jsou, tedy bez plotu? Taky ne. I když, třeba by se zdí souhlasili... Ale zahrada stejnak byla strašně malá. A já chtěla větší. Tak co se dá dělat? 

Kamarád říkal, že ví ještě o dalších třech domech v blízkosti, jestli se nechcem mrknout. Tak jsme jeli. Hned jsme koukali do inzerce a informovali se o cenách.

U jednoho z nich jsme zastavili na malým asfaltovým plácku. Přes poněkud nakloněný dřevěný plot jsme zahlídli makléřku stoupající s klienty po schodech do šera domu. Zahrada byla zarostlá vysokými bodláky. Připozdívalo se. Kluci se šli podívat někam za roh a já se příliš nevzdalovala od auta se spícím Viktorem. Pohled na tu paní, mizející po schodech omšele vypadající verandy ve mně spustil zvláštní pocit. Do verandy se navíc vcházelo ošuntělými růžovými prosklenými pokojovými dveřmi. Nevím přesně, co to bylo, taky nebe mělo nějakou hezkou barvu asi, ale mě najednou bylo hrozně zajímavě a příjemně. Jako když z ničeho nic ucítíte nějakou známou vůni.

Kluci vylezli zpoza rohu a tvářili se, že tohle teda fakt ne. Jeli jsme na kafe. Koukali na ten dům v inzerátech. Nakonec jsme se, poučeni z minula, rozhodli navštívit všechny tři domy i s makléřem. Volala jsem hned druhý den ráno a jako první zvolila tenhle dům s pokojovkama místo vstupních dveří. Nemohla jsem se dočkat. Prý je volný, ale jedni lidi mají velký zájem. Já vím, to vám nakukají vždycky, ale co když je to tentokrát (zase) pravda? Makléřka neměla moc čas, nakonec jsme se dohodli hned na druhý den v sedm večer.

S realitní paní už jsme se znali z domu v Rynholci. Na zahradě na nás čekali páni majitelé. Dům jsme si prohlídli. Byla to stavba z roku 1926. Asi dvakrát se přistavovalo, dům byl sešroubovaný, ostatně jako všechny staré domy v této oblasti. Dispozice starých domů, kuchyň ze který se jde do ložnice, ze který se jde do maličkýho pokojíku. Kromě nových plastových oken, příliš malých na můj vkus, bylo všechno staré. Staré válečky na sytě růžových stěnách. A taky na stropě. Divný fleky na zdech, tlustá, místy se odlupující vrstva barevných nátěrů, plíseň v rohu. Nábytek ze 40. let, obrovská postel spojená s nočními stolky v jeden kus, těžkopádné dýhované skříně, toaletka se zrcadlem a tlustým býlým sklem na stolku. V kuchyni jen studená voda, v koutě stojící petry. Všude spousty závěsů, u každých dveří mezi místnostmi visel ještě závěs, asi kvůli chladu. Koupelna s umyvadlem, které je příliš nízko, ohřívač vody, jaký si pamatuju ze svého dětství a k tomu relativně nový bojler, který naplní tak maximálně třičtvrtě jedný vany. Černobílá šachovnice z dlaždic 10x10 na podlaze předsíně. Plyn na topení, vida... Vyšli jsme ven a Lukáš pak zase zašel dovnitř. Viktor zavyl "jdeme domů!" a běžel za ním. Já taky. Zastavili jsme se v ložnici.

"Tak co tomu říkáš?"

"Já nevim...mě se to ňák divně líbí. Nevím čím to je, ale je mi tady nějak zvláštně příjemně..."

"Že jo? Mě taky..."

Vyšli jsme ven a Vikouš se usadil v záhonku s pár zapomenutejma jahodama.

Já, podávám ruku jednomu z majitelů: Tak vám děkujeme a my se vám ozveme co nejdřív, jak jsme se rozhodli.

Majitel: Dobře. A kdy asi tak?

Já (trochu z legrace): No...kolik je hodin? (většinou se říká něco jako "do konce tejdne...nebo tak)

Majitel (koukne ne hodinky): Půl osmý.

Kamarád (směje se): Tak v osm!

Já: No počkej! Ty jsi přece s náma! Tak do devíti.

Majitel: Tak dobře.

Jedem na kafe. Nemůžu se soustředit. Počkat, počkat. Přece se musí rozumně uvažovat, to je vážná věc! Ten dům má řadu nedostatků. Nepraktickou dispozici. Kvůli takovýhle dispozici jsme jiný domy odmítli. Spoustu věcí, co jsem si přála vůbec nesplňuje. Jak to, že mi to nevadí?! Nejsem ani schopná o tom nějak kloudně přemejšlet. Sesumírovat pro a proti, jak jsme to vždycky dělali. Mysli, mysli!

Lukáš: Tak co, mám jí zavolat, že to berem?

Já: Počkej, mě to nějak nemyslí. Třeba vchod na zahradu z kuchyně nebo obýváku nemá a ani mít nemůže, protože se do něj vstupuje po schodech. To byl jeden z důležitých požadavků, prolnutí vnitřku a venku. To tam chybí. Zavřela jsem oči a pokusila si to představit. A najednou mi to přišlo tak nepodstatný, jako nic na světě. Nevzít tenhle dům kvůli takovýmu detailu by byla chyba.

Lukáš: Tak co, mám jí zavolat?

Já: Tak jo, zavolej jí.

No a bylo to!