Sviňka v botanické zahradě

Sviňka v botanické zahradě

Zase stagnuju. Zbývá mi dotáhnout pár textů a nemůžu s tím hnout. Vlaštovku jsme úplně vyhodily, i obrázek se mi přestal líbit a text taky nebyl nic moc. Nahradí ji Sviňka. Mé oblíbené zvířátko, určitě všichni znáte. Malá, šedá, něco mezi vznášedlem a pásovcem. Bydlí ve tmě. A dvě další básničky potřebují úpravy. Jak se mám ale naladit na básnění, když nemám kouska klidu? A když ho náhodou mám, musím se honem honem začít soustředit, zapojit do zásuvky básnický střevo a vyfiknout rýmovačku. Takhle to prostě dál nejde. Stres stoupá.

Takže co dělat, abych získala čas a prostor pro svou práci? Syn bude muset k babičce. Někdo se možná zarazí, co je na tom tak divného, ale u nás to zkrátka zvykem není. Vzít si na půl dne od dítka volno a jít pracovat někam stranou. Totiž, vzít si na půl dne volno, když hlídá táta, to jo. Ale babička tak maximálně dvě hodinky jednou týdně a dost. Nechcem jí moc zaměstnávat. A slyšet její hlášky z úst Viktorových už vůbec ne, no...

Zkrátka, chtělo to vymyslet způsob, jak by to šlo. Odevzdám dítě a navštívím krásné inspirativní a klidné prostředí, kde upadnu do soustředění. Volba padla na botanickou zahradu v Tróji. Počasí je krásné, lavička pod stromy na jaře, jaké inspirativnější místo pro psaní o včelách, ptácích a broucích si přát?

Nakonec jsem nejela do Tróje, ale z důvodu úspory času Na Slupi. Tam je zahrada sice menší, ale zato je to blíž a lepší cesta. A vstup zdarma. Což je jednoznačně plus. Ještě než jsem vkročila do bran té magické sluje, stavila jsem se na oběd v blízké restauraci. Až přijde na věc, bude třeba si udělat absolutní pohodlí a hlad do něj zcela stoprocentně nepatří. Snáším hlad velmi špatně. Takže když na mě v restauraci krapet zapomněli s jídlem, byla jsem už pěkně vzteklá a šlehala jsem blesky z očí na obsluhu. Plýtvala můj drahocenný čas žoviálním rozhovorem u pultu, zatímco já jsem demonstrativně posouvala dočteným jídelním lístkem po stole. Nakonec se vše v dobré obrátilo a vynikající přinesené jídlo mě uklidnilo natolik, že mě napadlo, že vlastně nemusím čekat až do zahrady a můžu se skládáním začít hned. A využít tak každou minutu. Já totiž potřebuju využívat užitečně každou minutu, víte? Je to možná už nějaká obsese, ale nesnáším prodlevy.

Když jsem tedy vstoupila do zahrady, překvapilo mě, kolik je tu tak brzy na jaře lidí. Ještě nic moc nekvete, ale je krásně a lidi pracující poblíž si sem chodí v klidu poobědvat. Laviček je málo a jsou od sebe vzdálené akorát tak, aby se návštěvníci navzájem nerušili. Zkrátka lepší místo pro klid nenajdete. Usadila jsem se v nejzazším rohu zahrady, větve stromů plné zpívajících ptáků nad hlavou a rozložila nádobíčko. Rozumějte sešit a propisku. Dala jsem se do práce. Mé první básničky, které jsou základem knížky, vznikly jaksi mimoděk a celkem lehce, ale to byl asi nějaký zázrak, teď už mi to tak lehce nešlo. I na tomhle místě jsem se prala s každým řádkem, s každým slovem. Když to jó nešlo, dala jsem si přestávku a pochválila se, že jsem si s sebou připravila tapiokový pudink. Úplně jsem na sebe byla pyšná. A po krátké pudinkové přestávce šlo psaní zase o něco lépe. Je to zvláštní, bojujete s rýmem, lpíte na tom, co už máte a nemůžete přijít na nic dalšího. Když to ale zkusíte pustit, změnit to původní, tak se to najednou celé vykulí a je to mnohem lepší, než předtím. Tak vznikla Sviňka (já vím, správně je Svinka, ale Sviňka je roztomilejší), změny nastaly ve Včele a v Datlech. Hotovo! Mám všechny texty! Má radost je převeliká, zas jsem o kousek blíž cíli!